Nabídka pro zákazníka odchází odkazem, ne přílohou, a Google dává webu 99 ze 100

SAFETY Kyjov je pět lidí, kteří firmám na jižní Moravě drží bezpečnost práce, požární ochranu, školení, koordinaci na staveništi a ekologii. Patnáct let praxe, reference od elektroniky přes potravinářství a zdravotnický materiál až po hotel a aquapark. Jejich web byl přitom jedna dlouhá stránka na hotové platformě, bez podstránek, bez blogu a s referencemi v podobě obrázků cizích log.

To není kosmetická vada. Firma umí pět různých věcí, ale web uměl vyprávět jen o dvou. Kdo hledal koordinátora na stavbu nebo někoho na hlášení odpadů, neměl na co dojít. A hlavně: web neměl jedinou stránku, na kterou by šlo cílit dotaz typu „bezpečnost práce v potravinářské výrobě“, což je přesně to, co lidé hledají.

Podklad, se kterým jsme začínali, měl navíc šest věcí špatně, a přišlo se na to jejich ověřením proti živému webu. Byl v něm zkomolený název firmy, na kterém stál i tón komunikace. Počítal s jedním člověkem místo s týmem. Dělil nabídku na dvě oblasti místo pěti a ty dvě chybějící jsou přitom na trhu vzácnější, tedy prodejně cennější. Školení ve virtuální realitě, jediná věc, kterou konkurence v okolí nemá, byla schovaná v jedné větě na konci odstavce.

A pak dvě rozhodnutí o řemesle. Koncept chtěl kalkulačku, která na tři kliky řekne cenu, a ochranu formulářů cizím skriptem od velké firmy. Obojí jsem odmítl a níž je napsané proč.

Během stavby se ukázalo, že web není to hlavní, co firmě bere čas. Nabídky ano. Každá se skládala ručně, ceny se hledaly ve starších dokumentech a odesílala se příloha, o které nikdo neví, jestli ji zákazník otevřel. Odtud se zadání rozšířilo z webu na ceník a nabídky. A hned za nimi na dokumentaci: doklady zákazníků ležely ve složkách a jediný způsob, jak je zákazník dostal, byl mail.

Web běží na Next.js, obsah i obchodní data jsou v PostgreSQL a stránky se skládají na serveru. V Dockeru běží aplikace s databází v uzavřené síti, ven vede jen Caddy, který sám obnovuje certifikát a nastavuje bezpečnostní hlavičky.

Ceník má dvě úrovně kategorií a osmdesát osm položek. Každá položka může mít množstevní pásma: buď cenu za jednotku v tom pásmu, nebo pevnou cenu za celé pásmo. Tím se pokryjí obě věci, které firma běžně potřebuje, tedy „prvních deset po 250, dalších padesát po 180“ i „nad sto zaměstnanců pevně“. K položkám patří citace předpisů s odkazem do e-Sbírky, takže je u ceny vidět, ze kterého paragrafu povinnost plyne.

Nabídka vzniká z ceníku, ale nese si kopii názvu, popisu i ceny z okamžiku sestavení. Pozdější změna ceníku tak nemá jak přepsat doklad, který zákazník už drží. Zákazníkovi odejde odkaz na neuhodnutelnou adresu (dvaatřicet náhodných bajtů, ne pořadové číslo). Tam si nabídku přečte, může si odškrtnout volitelné položky, k jednotlivým částem napsat dotaz a nakonec přijmout, odmítnout, nebo dát vědět, že má zájem. Firma vidí, kdy ji poprvé otevřel. Každé odeslání založí verzi s hodnotami, ne s odkazy, takže i smazaná položka ve staré verzi zůstane.

Statistiky běží bez jediné cookie. Opakovanou návštěvu rozliší otisk počítaný ze soli, která žije jen v paměti procesu a každou půlnoc se vymění; stará se zahodí, takže zpětné dohledání konkrétního člověka není možné ani z celé databáze. Měří se návštěvy a zdroje, kroky k poptávce a rychlost u skutečných návštěvníků, ne jen v laboratoři.

Administrace má pětadvacet agend a sedmatřicet obrazovek nad padesáti pěti tabulkami. Obsah stránek, služby, obory, reference, tým, osvědčení, blog, ceník, nabídky, zákazníci, poptávky, nastavení pošty i statistiky. Nová agenda se přidává popisem polí, ne psaním další obrazovky. Navíc: přihlášený správce vidí přímo na webu tužku, klikne u sekce a upraví ji v okně, aniž by hledal, kde ten text v administraci bydlí.

Řízená dokumentace je z toho, co přibylo nad rámec původního zadání, ta největší část. Firma si v administraci vede registr dokumentů svých zákazníků: dvacet osm druhů, kategorie, štítky, hierarchie, verze a schvalovací oběh. Zakládá se přetažením celé složky z počítače, a když se tatáž složka přetáhne podruhé, nahraje se jen soubor, který se změnil. Zveřejnit dokument bez schválené a uzamčené verze nejde, takže se k zákazníkovi nedostane rozpracovaná verze. Vede si to firma sama, ne já: jsou to její doklady a nemá být na kom závislá.

Zákazník firmy má vlastní portál. Přihlásí se, vidí jen svoje dokumenty, stáhne si je jednotlivě nebo naráz v ZIPu a potvrdí, že se s nimi seznámil; potvrzení se uloží jako úkon s časem a otiskem adresy, ne jako poznámka do papíru. Ověřoval jsem to v prohlížeči, ne testem: zákazník A nevidí nic zákazníka B, cizí dokument i cizí soubor vracejí 404 i při přímém zadání adresy, pozvánka se ukáže právě jednou a v databázi po ní zůstane jen otisk, a relace portálu s relací administrace se navzájem neuznají. Denní hlídka navíc ráno ohlásí dokumenty, kterým běží termín, a když není pošta nastavená, nedá razítko a raději se ozve.

Provoz se hlídá sám. V pracovní dny ráno projde úloha nabídky a upozorní na ty, kterým končí platnost nebo na které nikdo nereagoval; když není co hlásit, e-mail nechodí. Záloha databáze běží denně, ověřuje si velikost i celistvost archivu a poškozenou zálohu raději smaže, než aby vypadala jako pojistka.